...
Skupinka dívek plete šály pro celou třídu, jiná připravuje skládací slepou mapu Evropy, chlapec chystá pro ostatní děti test z matematiky, další skupinka vytváří hru Double se slovními druhy. Jsme ve Škole Můj Projekt Jižní Město a právě probíhá dvouhodinovka výuky v projektech.
Děti při projektovém vyučování nemusí sedět v lavici, někdy to ani nejde. Třeba čtvrťák Šimon se chystá jít do dílny, kde chce dodělat dřevěný svícen. Tomu ale předcházel plán projektu včetně harmonogramu, naplánování, koho požádat o spolupráci, jakou cestou dojít k cíli a jaký užitek jeho projekt – výroba svícnu – bude mít pro ostatní.
Takto školáci pracují hned od prvního ročníku. „Děti od začátku vědí, že prostřednictvím projektů samy mohou měnit svět k lepšímu. Podmínkou také je, aby se při tom naučily něco nového,“ říká Andrea Vedralová, autorka vzdělávací koncepce Škola Můj Projekt, se kterou tato škola pracuje, supervizorka a mentorka. V první třídě se děti učí připravovat projekty nejprve společně, současní prvňáci tak třeba chtějí vytvořit dětské hřiště na zahradě školy. Poté žáci pracují na projektech, jejichž témata si sami zvolí, jednotlivě nebo v menších skupinách.
Některé nápady občas narazí: jeden chlapec chtěl například budovat jezero s krokodýly, jiný zase postavit závodní motorku. Plán sestavit jednostopé vozidlo ztroskotal na tom, že kluk si uvědomil, že nemá svářečský průkaz. „Přiznám se, že jsem se trochu uklidnila, nakonec vznikl překližkový model motorky a Jindřich řekl, že to bylo fajn a že mu to i tak dalo dost zabrat,“ vzpomíná Vedralová. „Cílem projektů je, aby děti uvěřily, že mohou ovlivňovat svět, mohou své nápady realizovat, a zároveň poznají, že je to bude stát nějakou námahu, čas a že někdy budou muset vydržet i u toho, co je přestalo bavit,“ podotýká mentorka.
Mapa učebního pokroku
Škola je schovaná mezi paneláky Jižního Města v bývalém areálu školky. V Praze funguje čtvrtým rokem, v Sokolově na podobném konceptu vyrostla obdobná základka již před dvaceti lety. Právě tehdy Andrea Vedralová hledala školu pro svou dceru, která měla nastoupit do první třídy. Natrefila na Danu Stariatovou, která v Sokolově měla soukromou školu, a dala se zde do budování nového vzdělávacího konceptu. V západočeském městě mají kompletních devět ročníků základky, v Praze třídy přibývají každým rokem po jedné – letos jsou tedy čtyři.
V týmu společnosti, která vy učovací koncept připravovala, jsou lidé se zkušenostmi s různými pedagogickými směry. Andrea Vedralová začínala waldorfským stylem, školní vzdělávací program vychází i z konceptu takzvané globální výchovy Grahama Pikea a Davida Selbyho. Ta si zakládá na pochopení problémů současného světa, rozvoji osobnostních kompetencí dítěte a spolupráci ve třídě. Snaží se žáky vést k pochopení vzájemné provázanosti věcí a procesů. Koncept Můj Projekt využívá i manažerské metody řízení projektů a poznatky z neurověd.
Do škol pracujících s výše popsaným konceptem vnesla Andrea Vedralová i takzvané mapy učebního pokroku. Týkají se všech klíčových kompetencí, které jsou obsažené v rámcovém vzdělávacím programu. Třeba interpersonální mapa v barevných bublinách zobrazuje vývoj žáka během několika let v oblasti přístupu k životu, sebepoznání nebo sebepřijetí. Jak žák jednotlivé úkoly a úrovně zdolává, bubliny si postupně kroužkuje. Děti si samy vybírají, do jakého úkolu se pustí.
Děti se vybírají i podle rodičů
Škola pou žívá množství zvláštních nástrojů nejen ve výuce, ale třeba i v rámci přijímacího řízení. Nezáleží při něm jen na dítěti, ale i na rodičích a jejich hodnotách. Koncept pracuje s takzvanou Q analýzou s dvaasedmdesáti výroky, jež rodiče podle důležitosti řadí do šablony. „S rodiči stráví lidé ze školy přibližně dvě hodiny, vidí, která témata je zajímají. Analýza ukáže, kde se zájmy rodičů a školy překrývají a kde ne,“ vysvětluje Vedralová. K hodnoceným oblastem patří naplňování hodnot rodiny, názor na hodnocení ve škole, obsah i forma vzdělávání, seberealizace rodičů, jejich odpovědnost, ale i životospráva.
Dítě dostane při zápisu různé úkoly, povídá si s ním speciální pedagožka i psycholožka. „Třídu se snažíme naplnit tak, aby byla různorodá, a přitom dostatečně kompaktní, aby fungovala. Ladíme ji jako tým, ne skupinu nejlepších. Díváme se na to, jak bude složená genderově, kolik v ní bude introvertů a extrovertů,“ podotýká mentorka s tím, že do každé ze tříd integrují jedno až dvě děti se speciálními potřebami.
Škola si pečlivě vybírá i kantory do svých řad. Výběrové řízení probíhá několik týdnů. Prim nehraje pedagogické vzdělání, ale inspirativní osobnost s rozhledem. „Učitele musí bavit a zajímat svět a musí to umět dětem předat v souladu s hodnotami, které máme,“ říká Vedralová. Nepřekvapí tak, že na škole učí sociolog, filozof, historik nebo biolog. Vedení školy hledí i na to, zda učitelé přicházejí z humanitních, nebo přírodovědných oborů – chce mezi nimi držet rovnováhu, aby děti měly možnost obracet se v rámci projektů na široké spektrum odborníků.
Učitelům se tyká
Původním povoláním sociolog Honza (tak ho děti oslovují a tykají mu) se svými čtvrťáky zrovna probírá vývoj českého státu. Nezavalí žáky daty ani jmény, chce po nich samostatnou práci. S dětmi nejdřív zašel do knihovny, kde si půjčily tematické knížky, společně v nich pak hledají styčné i rozcházející se body. Naučí se kriticky nahlížet na věci, aby viděly, že informace z různých zdrojů mohou být odlišné. V kruhu na koberci pak přijdou na to, že mohou propojit historické bádání s matematikou (když třeba odlišné údaje zprůměrují), baví se o Marii Terezii a jejím nástupnictví, přidají informace o morové epidemii i povinné školní docházce. Dohromady dají i předměty, které se v té době školáci učili, a pobaví se o příčině častých prázdnin – nedostatku uhlí v chladných zimních měsících.
Učitel Honza je se svou třídou srostlý, vede ji už třetím rokem. Za tu dobu absolvoval spoustu odborných školení a říká, že i osobnostně udělal pokrok. Kantoři mají k dispozici rozsáhlou podporu. Každý učitel má svého mentora, který přichází na dvacet hodin za pololetí na takzvané náslechy do vyučovacích hodin. Společně pak rozebírají, jak se hodina povedla, co bylo v pořádku, kde přidat a co by se dalo ještě zlepšit. Pedagogovi pomáhají také koučové a supervizoři. Kromě toho se všichni učitelé zúčastňují letních škol, trénují se v komunikaci a zakoušejí i prožitkové typy školení, kde se učí mimo jiné pracovat s emocemi svými i svých svěřenců.
Pro učitele je to práce časově velmi náročná a vyžaduje intenzivnější nasazení, než jaké se od pedagoga žádá na běžné základní škole, ale zároveň je obohacující. „Chtěl jsem vždycky učit, ale nelákalo mě dětem něco hustit do hlavy. Tady jsem v opačné roli, učitel by měl mluvit dvacet procent času. Škola podporuje i vrstevnické učení, kdy se děti učí mezi sebou, někdy i napříč ročníky,“ podotýká Honza.
Jeho slova potvrzuje ředitelka školy Iveta Jonášová: „Dobrý učitel se například pozná tehdy, když musí na chvíli opustit třídu a ta dále funguje i za jeho krátké nepřítomnosti,“ říká s tím, že pro učitele je učení v této škole náročné. Hodina nekončí zaklapnutím knížek a sešitů, ale reflexí. „Je to součást výuky. Učitelé jsou v reflektování výuky speciálně vyškoleni,“ zmiňuje Jonášová. Reflexí děti dostávají zpětnou vazbu o proběhlé hodině, uvědomí si, zda se naučily něco nového, jak se jim spolupracovalo či co postrádaly.
Jeden den v týdnu na výletě
Jeden d en v týdnu se děti učí mimo budovu školy, chodí třeba do knihovny, muzeí i do přírody. Naposledy s učitelem vyrazili za korunovačními klenoty. Tři dny probíhá výuka doplněná o projekty a zbývající den se jmenuje „můj den“. Zatímco v projektech mají děti za cíl zlepšovat svět, v tento den přichází na řadu sebehodnocení a čas na zlepšování sebe sama.
Méně obvyklý přístup se projevuje i odpoledne v družině. Třikrát týdně chodí děti do přírody, a to za jakéhokoli počasí. Zbylé dva dny jsou v družině, kde se věnují zájmovým kroužkům podle svého výběru. V nabídce je například hra na klavír, housle či flétnu, hry zaměřené na rozvoj logiky nebo jóga.
Týmu metodiků trvalo několik let, než dovedl koncept Škola Můj Projekt do stavu, kdy s ním byli všichni spokojeni. „Teď bychom jej buď celý, nebo některé jeho části rádi nabídli k využití v dalších místech republiky – buď již existujícím školám, které se chtějí změnit, nebo nově vznikajícím,“ říká za metodiky Andrea Vedralová.
LENKA POLÁKOVÁ
Autorka je stálá spolupracovnice Akademie Lidových novin
CO JE ŠKOLA MŮJ PROJEKT
■ Vzdělávací koncept, podle kterého pracují zatím dvě školy v republice – v Praze na Jižním Městě a v Sokolově.
■ Ve školách se platí školné. V Praze je to 68 880 korun na školní rok za jedno dítě, v Sokolově 30 000 korun. Sourozenci mají slevu, je možné získat i sociální stipendium.
■ Základem výuky je práce na projektech, během níž děti rozvíjejí klíčové kompetence.
■ Žáci senaučí naplánovat a zrealizovat projekt v oboru, který je baví, v němž sechtějí zdokonalit či se o něm dozvědět něco nového.
■ Koncept klade důraz na vztahy založené na vzájemném respektu, práci s chybou jako přirozenou součástí procesu učení a individuální přístup k dětem.
■ Ve školách, které s konceptem pracují, se neznámkuje, rodiče prvňáků a druháků dostávají slovní hodnocení, teprve od třetí třídy je hodnocení určené i pro děti.
■ Škola na pražském Jižním Městě přijímá do každé třídy kolem 22 dětí. (Loni se hlásilo přes 70 uchazečů.)
■ V každé třídě je integrováno jedno až dvě děti se speciálními vzdělávacími potřebami.
■ Družina funguje každý den, přičemž třikrát v týdnu děti vyrážejí do lesa za jakéhokoli počasí.
