Naše cesta zpět trajektem mezi Dover a Calais byla odlišná od té první, když jsme přijížděli do Anglie.
Tentokrát nás nečekaly žádné kontroly, no, snad kromě namátkové kontroly zavazadel – a tak šest z nás muselo vystoupit z autobusu a jejich kufry musely projít bezpečnostním rámem.
Na trajektu bylo tentokrát dost lidí, ale našli jsme si pohodlná místa nejen na sezení, ale i na polehávání a spaní.
Kvůli orkánu Abigail to tentokrát na trajektu dost houpalo, a tak naše zdravotnice Petra rozdávala připravené kinedryly. Vlny byly pěkně velké a pan kapitán dokonce jednou všechny cestující požádal, aby zůstali na svých místech. Na štěstí se po chvíli Abigail umoudřila a tak jsme opět mohli  pospávat. Dokonce pak někteří už mohli jít  s Ianem na horní palubu, někdo jiný zas zůstal uvnitř a chodil dokola (prý to pomáhá proti nevolnosti) – každý si našel způsob, jak strávit 1,5 hod., které nás dělily od starého kontinentu.
Byli jsme po celém dnu, stráveném v Londýně, už docela unavení. Ale nikdo nebyl sám, podporovali jsme se, pomáhali jsme si, a tak za chvíli i cesta trajektem po rozbouřeném moři byla šťastně za námi.
Pak přišla dlouhá cesta dálnicí přes Francii, Belgii a Německo, to jsme prospali. Ráno jsme se ještě společně podívali na Alenku v říši divů, a tím jsme se i symbolický rozloučili s Anglií.
Do Sokolova jsme přijeli dokonce chvíli před časem, a tak si nás rodiče postupně vyzvedávali.
Všem se společný pobyt líbil, a také už víme, co případně chceme navštívit příště a jak si naplánovat čas.
Good bye, Britain – we will be back some day!