Byla jedna sobota vprostřed adventu a my (učitelé, děti, rodiče, prarodiče…) jsme se opět sešli v bývalém sokolovském klášteře na Vánočním jarmarku. Proč? Abychom se sešli s ostatními jinde než ve škole, abychom se podívali na své děti, abychom se pochlubili dědečkovi a babičce, abychom si něco koupili, abychom si užili trochu sváteční nálady – to jak kdo.

Ono je to vlastně každý rok hodně podobné. Přivítání, vystoupení, přestávka a spirála. A tržiště a nakupování a fronty. A jídlo a pití a hluk na chodbě. A zpěv a klid u spirály. A anděl a tma a v ní světýlka.

Ale ono je to vlastně pokaždé také trochu jiné. Jiní lidé, jiný anděl, jiné výrobky na tržišti, jiné cukroví a jiné vystoupení. Tak už jsme tu měli divadelní společnost na chůdách, co hrála pro všechny. Jednou děti hrály divadlo pro rodiče. A jindy zase hráli učitelé pro děti.

Letos si vystoupení připravily zase jednou děti. A že jich bylo! Plné jeviště účinkujících – od těch nejmenších z první třídy až po šesťáky, kteří by rádi byli velcí, ale ještě jim to občas moc nejde. Celý program by se dal jednoduše nazvat třeba Pranostiky a v hlavní roli byl tentokrát rytmus.

Na závěr bych možná mohl poděkovat všem účinkujícím i všem zúčastněným divákům a ještě kdekomu jinému. Ale nepoděkuji. Vždyť to, že jsme se sešli, jsme dělali hlavně pro sebe. A tak by to mělo být.  

                                                                                                                                                                    Miroslav Tvrz