Zatímco v metodách výuky se české školství posouvá kupředu a na mnoha školách se již začalo pracovat s individualizací výuky, projektovým vyučováním, zohledňováním učebních stylů apod., hodnocení práce a pokroku studentů má stále až zpátečnický charakter. Pouhé oznámkování "dobře, špatně" proces učení příliš nepodporuje a hlavně neumožňuje hodnotit "neměřitelné" součásti vzdělávání, jako je kreativita, fantazie a myšlenkové operace. Pokud chceme, aby vzdělávání bylo tvořivým hledáním a objevováním se zapojením logiky, smyslového vnímání a prožitku, slovní hodnocení se stává nevyhnutelnou potřebou.

Slovním hodnocením podporujeme celkovou vnitřní úroveň sebehodnocení, které je základem sebekontroly a tvořivosti jedince. Otázka vnější a vnitřní motivace je velmi široká, ale pokud nám už nezabírají žádné odměny ani tresty, nemáme v ruce žádný další prostředek k motivaci k učení. Pokud přemýšlím nad slovním hodnocením, nejde mi jen o škrtání známek a k hodnocení typu: "tvá práce je dobrá, dostatečná či výborná". Jde zde o celkovou proměnu způsobu pedagogické práce a metodické kvality. Klade mnohem vyšší nároky na učitele, ale je z dlouhodobého hlediska zárukou podpory motivace k učení. Díky slovnímu hodnocení odpadá srovnávání žáků, chyba se stává přirozenou součástí poznávání, a žák je veden k tomu, aby ji sám odhalil a upevnil správně metodu učení.

Slovní hodnocení vytváří prostor pro častější kontakt pedagoga s rodiči. Rodiče tedy dostávají mnohem konkrétnější informace o specifických schopnostech svého dítěte.

Lektorka AJ, Lucie Niebauerová